Přečtěte si bezva článek dvou cestovatelů - jeden má 14 let diabetes a druhý 22 let revmatoidní artritidu a má oba kyčle z titanu. Jsou pro nás velkou cestovaletskou inspirací. :-)

"Je středa 6. září 2006 a já piju už asi třetí energy drink a snažím se neusnout za volantem. Každý den jako obchodní zástupce musím řídit, ale teď to jde sakra ztěžka, když se mi chce pořád spát. Přitom jsem spal svých klasických 8 hodin. A je taky zvláštní, že únava po kávě a ani po „energeťáku“ nepřechází naopak mi přijde, že se každý den zhoršuje.

O 14 dní později. Tak jo asi mám problém, pořád bych spal, v noci musím, co dvě hodiny vstávat a jít na záchod a jídlo mi přestává chutnat i když si dávám jen to, co mám rád. Zítra zkusím jít k doktorovi, třeba na něco přijdou nebo mi dají nějaký léky, co mi pomůžou aspoň s tou únavou a i tím „záchodem“.

Druhý den vyjít jedno patro k lékaři byl výkon hodný olympijského vítěze. Už nemám skoro žádnou energii, zadýchávám se a myslím, že jsem zhubl tak 10 kilo za posledních 14 dní. Začínám přemýšlet, co by to asi tak mohlo být, snad to nebude nic vážného, ale jen nějaká prkotina.

O pár hodin později již ležím na JIP, diagnóza Diabetes I. typu a tím, že jsem dlouhou dobu ignoroval příznaky mé tělo začalo „stávkovat“ a kdybych přišel jen o pár dní později už by to mohlo být fatální.

Toto byl můj začátek diabetika. Jmenuji se Karel a s diabetem žiji již 14 let a snažím se být, co nejvíc normální, jak to jen s tímto onemocněním jde. Je celkem vtipné i to, že mám fobii z jehel, což trochu, hlavně ze začátku komplikovalo každodenní aplikace inzulínu. Pamatuju jak jsem před první aplikací seděl a koukal na injekci a říkal si TO DÁŠ.. TO DÁŠ.. No dal jsem to, ale asi tak po hodině přesvědčování sama sebe. A když jsem byl na prvním odběru krve před zjištěním, že jsem diabetik jsme sebou říznul a museli mě křísit.

Nyní už jsem si zvyknul na to, že si musím denně 5krát píchat do břicha jehlu. Vím o možnostech pump i dalších novinek na poli léčby, nicméně pocit, že mám něco píchnuto v těle mi prozatím není vůbec příjemný a jedu vše „postaru“.

Jak jsem psal snažím se žít normální život, co nejvíce to jde. Ano, chtělo to pár změn u mne i mé rodiny. Nejvíce nutné bylo se naučit jíst a vařit tak, abych měl cukr pod kontrolou. Takže první rok jsem se všech musel ptát, není tam navíc mouka nebo škrob, jak je to slazeno, kolik to váží. Hlavně můj táta měl zezačátku problém, protože přeci jedna, dvě, tři lžíce mouky v omáčce přeci nejsou problém.  Mám výhodu v tom, že na sobě poznám, když mi začne klesat cukr, což ne každý diabetik má, takže když takový stav přijde mám s sebou vždy sladké abych si mohl dát a pak je vše v pořádku. Je celkem paradox že od doby, co jsem diabetik jsem snědl asi nejvíce sladkého ve svém životě. Před diagnózou diabetes jsem totiž sladké již několik let vůbec nejedl.

Co bylo ovšem trošku problém tak bylo najít vhodný inzulín. Ono se řekne, budeš si píchat inzulín, jenže najít ten správný zrovna v mém případě znamenalo vystřídat 5 různých variant, než jsme našli ten, který mi vyhovuje. Prvně jsme zkoušeli inzulín, co se aplikuje 30 minut před jídlem, ale když jdete do restaurace tak se toto velmi špatně hlídá. Navíc i já jsem občas zapomněl si jej aplikovat a pak jsem musel 30 minut čekat a jídlo jsem jedl studené. Nyní mám jeden inzulín denní, který si píchám před každým jídlem a jeden „udržovací“ ten si píchám ráno a večer a stabilně drží hladinu mého cukru.

V roce 2018 jsme se s partnerem odvážili, rozhodli se a uskutečnili svůj největší sen. Vydat se na cestu kolem světa. Ano, i jako diabetik jsem si na toto troufnul. Jde o to, že je potřeba nad vším logicky přemýšlet a vše plánovat a pak si člověk může dopřát i takový výstřelek jako například jeden měsíc cestovat po Indii a to bez jakýchkoliv problémů se svým onemocněním. V cestování jsme se s partnerem našli a vždy když se nyní vracíme do České republiky, tak přednášíme a ukazujeme všem, že i když má člověk omezení (partner má již 22 let revmatoidní artritidu a má oba kyčle z titanu) člověk si může uskutečňovat své sny. Říkáme si Titan a Inzulín a píšeme blog na facebooku a máme i své vlastní webové stránky.

Během naší cesty radím řadě lidí, kteří jsou diabetici a rádi by cestovali, ale chybí jim důležité informace a také možná i trocha odvahy.

V současné době, po více jak roce cesty jsem viděl Indii, Indonesii, Fidži, Myanmar, Vietnam, Sydney, Raja Ampat a další a další destinace a vše bez jediného „dia“ problému. Což považuji za menší zázrak, ale jak jsem psal na každou cestu a destinaci se poctivě připravujeme.

Cukr mám kompenzovaný a i přesto, že s nemocí bojuji přes 14 let, tak prozatím vyhrávám. Nemám žádný vedlejší problém, který je s diabetem spojen, což jsem samozřejmě moc rád a užívám si života. Ano, byl bych radši zdravý a nemuset dennodenně vážit každou přílohu a přemýšlet, zda jsem si píchnul noční inzulín (mám trošku horší paměť, štěstí, že mám partnera, co mi vše připomíná). Ale zdravý nejsem, což ovšem neznamená, že mi skončil život a budu sedět v koutě a zoufat. Naopak, každému doporučuji žít život na plno a nenechat se pokud možno svým onemocněním omezovat. My jsme důkaz, že i se zdravotním omezením to jde."

Ve fotogalerii si můžete prohlédnout fotky z cest Karla.